Invaze v srpnu 1968

Vzpomínka na srpen 1968:

Milá Jiřko,

dnes je 21. 8. a já vzpomínám, jak jsme toto datum prožili v roce 1968. Myslím, že to bylo pondělí. Byla jsem s Martínkem u maminky v Praze. Ráno mne probudilo rádio od sousedů: Občané, zachovejte klid…“ Po Bělohorské jely tanky, na kapotě leželi vojáci se samopaly. Dívala jsem se z okna, ale maminka mne zahnala dovnitř. „Co kdyby tě zastřelili“. Maminka prožila druhou světovou válku, tak měla jiný pohled. Pak přišla výzva z pošty, že máme telefon z Plzně. Volal Franta: Okamžitě přijeďte!“ „Maminka: “Nikam Tě nepustím.“ Zůstala jsem v Praze do soboty. Pak jel do Plzně maminčin kolega, tak nás doprovodil. Jeli jsme vlakem. V Plzni byl klid. Kdyby chudák Franta věděl, co se dělo v Praze. Měli jsme naplánovaného druhého chlapečka, ale pro jistotu jsme to odložili.

Jana

Milá Jano,

náš 21. srpen byl trochu jiný. My už v té době měli auto, sice stařičkou pikolu, ale byli jsme operativnější. Eva byla s babičkou a dědečkem na chatě u Labe, tak jsme hned ráno, po té hrozné zprávě vyrazili za nimi. Trvala jsem na tom, že v takové situaci musí být rodina pohromadě. Nechat je v takové skoro opuštěné krajině nechci. Cesta tam proběhla dobře. Rychle jsme naházeli nejdůležitější věci do auta a jeli jsme do Prahy. Jenže mezi tím se situace změnila. Na všech výpadovkách stála ruská obrněná auta nebo tanky a Rus na nás mířil samopalem. Volala jsem: „U nás nět kontrarevolucia“ a babička mne kárala, ať mlčím. Pak nám někdo poradil, že se do Prahy dá vjet po rozestavěné dálnici, což se nám povedlo. Odvezli jsme rodiče a Evičku domů a sami šli do práce. No a babička mi potom dlouho vyčítala, jak si tam hezky žili, měla nakoupeno, o žádné invazi nevěděli a v Praze musela stát ve frontě na potraviny.

Jiřina